1.8.2019

Růžena Řeháková

Metoda ONE BRAIN (kineziologie)

Vezicka

                                     TŘINÁCTÁ KOMNATA

SCHOPNOST BÝT ČLOVĚKEM V DOTYKU S LIDMI A VĚCMI

Pohádka pro malé i velké. Snad nám pomůže najít vlastní cestu. Svět i lidé potřebují pomocnou ruku, více bezpečí, ohleduplnosti a prosté lidské laskavosti a lásky.

Bylo jednou jedno království, kde žili zvláštní lidé. Chodili do práce, přišli domů a potkávali se s blízkými, prohodili s nimi pár slov: „Jak se ti daří? Jak se máš? Co jsi stihl udělat?“ a jiné projevy zájmu. Tak žili léta spolu a přece vedle sebe. Věděli o životě blízkých jen fakta, ale co žijí uvnitř, co je trápí, to nevěděli. Často jim bylo jedno, co jim druzí říkají, mysleli stejně na své problémy.
Občas i cítili, že v jejich životech není něco v pořádku a zatoužili po změně. Někteří měli pocit povrchnosti či osamocení, a tak začali hledat tam, odkud přicházela jejich touha. Ozývala se uvnitř – jakási třináctá komnata – více či méně pečlivě zavřená..... „Co je tam uvnitř?“ ptali se někdy sami sebe překvapeně. Občas nechali někoho zblízka nahlédnout dovnitř, ale pak zase u nich převládl strach a obava ze zranění a odmítnutí. „Co by se stalo, kdyby věděli, co uvnitř skrývám?“ báli se. A tak se zase vrátili k sobě do svého uzavřeného světa a znovu se rozhodli, že jej nikomu neotevřou. I zbudovali stráže a pevné zámky na dveře třinácté komnaty. Protože se tam cítili bezpečně, stále přibývalo věcí, které zavírali dovnitř. Někteří svůj vnitřní svět schovali i sami před sebou a jejich třináctá komnata byla stále větší. Hluboko uvnitř však občas cítili zmatek a touhu vyjít ven, být opravdu s lidmi, objevit a dát kus své lásky..... „Ne, já nechci být sám.“ říkal hlas uvnitř a touha rostla. „Co mám dělat, co počít?“ ptali se často sami sebe a nevědouce, co vlastně znovu a znovu hledají, nenacházeli.

Jednoho dne se objevil v tomto království mládenec. Mladý toulavý pastýř, který na první pohled všechny něčím upoutal. Zpíval písně o životě, oslovoval lidi kolem sebe a vyprávěl svůj životní příběh. Svěřoval se se svými pocity, touhami, očekáváním. Také se zajímal o životy druhých, kteří občas přisedli a otevřeli kousek třinácté komnaty v sobě, nevědouce, co činí. Za čas s mnoha lidmi sdílel jejich osobní příběhy. Žil svoji nabídku a radost z krásných dní. Tak, jak přibývalo lidí, kteří s mládencem mluvili, přibývalo i diskusí o něm. Lidem bylo divné, že je mládenec stále veselý i když mnozí měli více než on, který spával pod přístřeškem a jedl s lidmi na schodech jídlo, které mu přinášeli za drobné služby. Byli ale i lidé, kteří se báli, co je vlastně zač. Neměli vůbec odvahu se u něj zastavit a mluvit s ním či naslouchat. Protože tušili, že by se mohlo cosi v jejich životě změnit, měli strach o svůj obraz světa.....a strážci třinácté komnaty byli ve střehu. Chlapec ale nic měnit nechtěl. Nepřinesl obraz nové víry v nového Boha či jiné morálky. Žil svoji nabídku a radost z krásných dní.

Jednoho slunného dne bylo nádvoří královského paláce plné nejrůznějších lidí. Největší hlouček seděl kolem mládence a o čemsi společně diskutovali. Najednou šum hlasů ztichl, když uslyšeli jeho hlas: „Žiji tady a potkávám se s některými z vás a jsem moc šťasten. Mám tu čest s vámi jíst, povídat si, sdílet naše vnitřní bohatství i osobní příběhy, řešit potíže. Hodně jsem se s vámi mohl naučit, a já nevím, jak vám mám dnes, když je nás tu tolik, poděkovat. I já bych vám chtěl něco dát. Naučil jsem se milovat tenhle krásný svět a těším se, co mi přinese další den. Jsem úplně sám a přece jsem nejbohatší člověk pod sluncem. Mám ve svém srdci třináctou komnatu a v ní poselství lásky k lidem, které jsem tam objevil a to mi dává sílu a radost v každém okamžiku. Mám něco, co mě činí šťastným a já vám to teď chci dát. Nebudu se zlobit, když můj dárek se nebude někomu líbit nebo mu nerozumí. Můj dárek je možnost, kterou si cením ze všeho nejvíce. Je to naděje, že mohu potkat ve svém srdci druhého člověka a že to mohu dát najevo. Toto je můj dar. Jsou to
chlupáče.“

Lidé zvědavě vstávali. Co se bude dít? Jaký dar bude rozdávat tenhle mladý posel? Chlapec se s radostným úsměvem obrátil na nejblíže stojícího člověka, rozpřáhl svoji náruč a pak se objali. Setkala se dvě lidská srdce, bez ohledu na národnost, pohlaví či stáří. Mnozí byli zmateni. Nebyli zvyklí ani se dívat druhým lidem do očí, občas si podali ruce a teď tohle! „Sluší se to vůbec?“ ptali se někteří. Chlapec objímal ty, kteří jeho prosté poselství přijali a nesli jeho nabídku dál. Chlupáče nebo laskavé objetí? Vždyť na jménu nezáleží. Důležitá je odvaha dívat se lidem do očí a nabídnout jim svou, na okamžik sám sebe. Toho odpoledne na nádvoří mnozí překonali zvyky celého dosavadního života. Byli zmatení a šťastní.
Láska jejich srdcí dospěla až do jejich paží, do jejich objetí. Zvítězila..... Obejmout někoho bez podmínek. Jak je to často těžké otevřít své srdce, svou třináctou komnatu a být s někým jen tak. Co všechno musí splnit lidé kolem nás, abychom je přijali a měli rádi?

Mládenec – každý z nás se jím může stát – nabídl mnohým vnitřní změnu. Abychom takovou změnu unesli, je důležité najít ve svém srdci lásku bez podmínek a ochotu učit se být Člověkem. Dokážeme to? Je to nyní jenom na nás, zůstaneme-li schovaní, reptajíce na tento svět, ve svých třináctých komnatách, nebo vyjdeme ven a podpoříme dobro, bezpečí a lásku.....
L
áska je cesta i cíl.....

/PhDr. Eva Velechovská, autorka hry Třináctá komnata/


Copyright © 2007-2011 All rights reserved. Designed and Powered by: www.valid.cz